Plánujeme rekonstrukci
Při plánování rekonstrukce domu či bytu se zdá nejprve vše jednoduché. Konstrukční změny v každé stavbě však podléhají řadě předpisů, nehledě na to, že po neodborném zásahu by nám také vysněný domov mohl spadnout na hlavu. A to doslova. Na co tedy nesmíme zapomenout, která povolení je třeba vyřídit a jaké možnosti nabízí současná nabídka materiálů na trhu, aby se naše plány opravdu proměnily ve vysněnou realitu?
Rádi bychom posunuli některou stěnu ve svém obydlí, nebo ji dokonce zbourali, abychom získali velký vzdušný prostor? Takové zásahy rozhodně nemůžeme činit libovolně, jak by se nám právě zlíbilo, i když je dům nebo byt naším vlastnictvím. Mohli bychom jimi totiž zcela narušit statiku celého objektu, či dokonce v horším případě způsobit jeho zhroucení, při němž by mohly být ohroženy i zdraví a životy lidí. Proto i a takové činnosti pamatují zákony a přesně stanovují, co smíme a jak přesně musíme postupovat.
Rekonstrukce nemovitosti je komplexní proces, který z čistě technického hlediska nezbytně vyžaduje předchozí odbornou konzultaci stavebníka s odborníkem, tedy architektem, statikem, stavitelem a podobně. Pro laika je však dost nepřehledná i platná právní úprava, která upravuje podmínky realizace rekonstrukce nemovitosti, zejména nezbytná povolení. Pokud se spolehneme pouze na nekvalifikované rady odborníků z oblasti stavební, může se pak snadno stát, že nám pak stavební úřad vysněný počátek užívání zrekonstruovaného domova pořádně zkomplikuje.
Zákony a předpisy, které nesmíme pominout
Platný stavební zákon pojem rekonstrukce, případně rekonstrukční práce nezná, což však neznamená, že se na rekonstrukce tato zákonná úprava nevztahuje. Stavební zákon pracuje s obecnějším pojmem stavební úprava jakožto změnou dokončené stavby, při níž se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Mění-li se vnější ohraničení stavby, jedná se podle stavebního zákona buď o nástavbu, nebo o přístavbu.
Typickou rekonstrukční práci, spočívající v modernizaci bytové jednotky či interiéru rodinného domu můžeme považovat za vyhovující vymezení stavební úpravy podle stavebního zákona. Jestliže se tedy stavební zákon vztahuje na rekonstrukci nemovitosti, je třeba zabývat se povolovacími procesy stavebních prací, jak je upravuje stavební zákon, a podmínkami jejich uplatnění na práce rekonstrukčního charakteru.
Územní rozhodnutí či souhlas stavební úpravy nejsou pro rekonstrukci vyžadovány. Stavební zákon rozlišuje v zásadě trojí režim, a to stavbu bez ohlášení a bez stavebního povolení, s ohlášením a se stavebním povolením. Při rekonstrukci se však uplatňují všechny tři, záleží na tom, jaké změny chceme provádět.
Pokud nezasáhneme do nosných konstrukcí a nezmění se vzhled stavby ani způsob jejího užívání, stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nebudeme potřebovat. Ohlášení stavebnímu úřadu bude nutné, jestliže rekonstrukce povede ke změně způsobu užívání stavby či její části, pokud tedy například chceme část rodinného domu proměnit v prodejnu či sídlo firmy. Žádost o stavební povolení budeme muset bezpodmínečně podat, jestliže si rekonstrukce vyžádá zásah do nosných konstrukcí, změní vzhled, stavby nebo může negativně ovlivnit požární bezpečnost.
Výhody rekonstrukce staršího domu
Koupě domu, starého několik desítek let, v nás zpravidla vyvolává představu, že budeme moci rovnou bydlet, a pak do něj teprve postupně investovat. Naše obydlí si sice zpravidla pro mění na určitou dobu ve staveniště, nebudeme však už muset někde jinde platit nájem. Navíc se postupnými investicemi můžeme vyhnout hypotékám a velkým půjčkám. Navíc v tomto případě platí pravidlo, které možná leckoho ani nenapadne. Pokud bychom starý dům zcela zbourali a stavěli namísto něj nový, budeme moci zastavět podle současných předpisů maximálně třetinu rozlohy pozemku. Hodně starších domů ale bývá mnohem větších.
Okamžité stěhování opravdu dobře zvažme, rozumnější je nejprve zrekonstruovat základ, abychom se mohli nastěhovat do obytných místností. Tedy zkontrolovat a opravit stěny a střechu, aby nám nezatékalo na hlavu, alespoň v části objektu rozvést novou elektroinstalaci, opravit či raději rovnou vyměnit rozvody vody a odpady a zajistit vytápění. V oblastech, v nichž je dostupný rozvod plynu, určitě stojí za úvahu i využití tohoto zdroje energie.
Teprve v druhé fázi rekonstrukce přijdou na řadu méně používané místnosti, tepelně-izolační fasáda a úprava pozemku. Poměrně často se stává, že během plánování rekonstrukce své představy o konečné podobě tak významně změníme, že nám nakonec z původní stavby zbydou jen základy a obvodové zdi. Nakonec ale získáme dům, který do svého prostředí zapadne a bude nám skvěle sloužit další desítky let.
Hodně problémů bývá skrytých, a dokud nezačneme stavbu rozebírat, tak se o nich nedozvíme. Může to třeba být vodovod, který v zimě zamrzá, či voda z ulice, která několikrát do roka vyplaví zahrádku. Zkrátka jakmile si pořídíme starší dům, musíme počítat s tím, že do něj určitě budeme muset investovat víc, než jsme původně plánovali.
Souboj s vlhkostí
Pokud jsme koupili opravdu starý dům, velmi často se budeme muset vypořádat s jeho vlhkostí, obzvlášť když byl delší dobu neobydlený. Byl zavřený, a tak zákonitě držel všechnu vlhkost v sobě. Než tedy začneme cokoliv dalšího dělat, měli bychom větrat, větrat a větrat, ideálně několik měsíců. Může mít i vlhké zdi, protože se dříve stěny od země neodizolovávaly vůbec, později jen asfaltovou lepenkou, která se nejspíš už dávno rozpadla.
Vlhkosti se zbavíme drenáží a odvětráním základů pomocí nopové folie, položené zvenčí kolem podzemní části domu. Nosné zdi domu také můžeme nechat takzvaně podříznout a vložit mezi ně a základy moderní izolační materiál. Návrhy nejvhodnějšího řešení se zabývají specialisté na sanace zdiva, opatření však bývají finančně hodně náročná.
Prasklé zdi mohou mít řadu příčin
Druhým problémem bývá statika, může to být velká prasklina ve zdi, nebo naklánějící se stěna. V takovém případě je nutné nejprve najít a odstranit příčinu. Často bývá velmi prozaická, problém mohla způsobit třeba díra v okapu, kterou voda stékala několik desítek let pod zeď, která až se naklonila. Leckdy také bývaly stěny v rozích špatně spojeny, a tak snadno praskaly. Často také praská zeď mezi domem a přístavbou, která byla postavena později než dům, nebo stěna, pod niž zatekla voda ze střechy bez okapu.
Nebezpečnost trhlin ve stěnách můžeme poměrně snadno zjistit sami, tato metoda je však časově poměrně náročná. Na praskliny ve zdi prostě naneseme sádru, vytvoříme několik sádrových terčů a pár měsíců sledujeme, zda prasknou. Pokud neprasknou, není trhlina nebezpečná. Pokud se zvětšuje, bude nutné přivolat statika, aby prasklinu posoudil a navrhl řešení.
Začínáme od střechy
Střecha, kterou nezatéká, je základem každého domu, proto bychom měli s rekonstrukcí začít určitě odshora. Jestliže ale chceme dosavadní půdu proměnit v obytné podkroví, měli bychom nejprve nechat zpracovat projekt této fáze rekonstrukce. Během plánování detailů podkroví totiž najednou zjistíme, že se nám po položení nové podlahy a instalaci tepelné izolace prostor výrazně sníží.
Neustálá chůze v podřepu a otloukání hlavy o krov se s představou příjemného a pohodlného bydlení právě neslučují, takže se původně plánované pouhé přeložení tašek a případná výměna poškozených kusů může velmi rychle proměnit v mnohem náročnější stavební zásah, při němž budeme celou střechu zvedat třeba i o metr výš.
Rozhodnutí, zda se vůbec do budování obytného podkroví pouštět, či nikoli, ovlivní mnoho faktorů. Jedním z nejdůležitějších je stav krovu neboli dřevěných trámů střešní konstrukce. Zda se vydáváme správnou cestou bez překážek k pohodlnému podkrovnímu prostoru, zjistíme hned při vstupu na půdu. Stačí si všimnout, jestli musíme něco překračovat, pod něčím se shýbat nebo dokonce zda nejsme ztraceni v bludišti plném trámů.
Rekonstrukce krovu
O stavu trámů nám hodně napoví už samotný stav střešní krytiny. Pokud pod ni zatéká, mohou být trámy napadeny plísní či jinými houbami. Kritická místa jsou v okolí komínů či jiných prostupů střechou, způsobená špatným oplechováním. Dalším důležitým hlediskem při prvním průzkumu nosných trámů střechy je napadení dřevokazným hmyzem, který si může pochutnávat i na stropní konstrukci. Všechna tato hlediska nejlépe posoudí odborník.
Krov musí splňovat požadavky na únosnost. Většina původních krovů je zbytečně předimenzována a hodně vyztužená, takže některé trámy můžeme vhodně odstranit. Je ale nutné brát zřetel na celkové působení konstrukce, které zajišťují příčné vazby a ztužidla. Nesprávným odebráním ztužidla může dojít k celkovému narušení prostorové tuhosti, a tím k destrukci nejen krovu či jednotlivých spojů, ale i střešní krytiny. To je závažný problém, který se pak obtížně napravuje. Proto je třeba nechat nutné úpravy posoudit statickým výpočtem.
Poruchy jednotlivých trámů lze odstranit různými způsoby, jako je podepření, zesílení, protézování, výměna, podvěšení, injektáž či příložkou. Vhodný způsob opravy by měl rovněž navrhnout a nejlépe i provést odborník. Důležitý je i technický stav jednotlivých trámů. Pokud objevíme trám, napadený biologickými škůdci, bude nutné odříznout ho zhruba metr od nakaženého místa. Nakaženou část bychom měli spálit nebo odvézt na skládku. Jednotlivé části lze sanovat podepřením dočasných či trvalých trámů, které přenesou zatížení do nosných konstrukcí.
Pozor na přetížení střechy
Stále častější součástí rekonstrukce domu je instalace solárních kolektorů nebo fotovoltaických panelů. Na ploché střeše to vypadá jako jednoduchá záležitost. Když se podaří vyřešit ukotvení, aby nebyla porušena hydroizolace, zdá se, že je vše v pořádku. To je však omyl, který může výt i velmi nebezpečný. Velkými nepřáteli plochých střech, na nichž jsou instalovány kolektory či panely, jsou sní a vítr.
Půlmetrová vrstva slehlého sněhu váží 200 kilogramů na metr čtvereční, 1,2 metru čerstvého zatíží čtvereční metr střechy až 120 kilogramy. A právě takové vrstvy mohou na střeše vzniknout při navátí sněhu mezi panely kolektorů. Na dodatečné zatížení však ploché střechy nejsou zpravidla navrhovány. Jenže na tak malé střechy, jaké mají rodinné domy, není při instalaci kolektorů a panelů nutné stavební povolení, takže na nebezpečí nemůže upozornit ani stavební úřad. Proto je namístě před instalací přizvat statika, aby ověřil konstrukci a případně navrhl správné řešení.
Krytinu vybírejme s rozvahou
Jestliže je vypracován projekt na jistý druh krytiny, je nepřípustné nahrazovat ji jinou. Do investic pro nákup musíme připočítat i náklady na dopravu. Může se totiž stát, že levnější krytina od vzdálenějšího dodavatele vyjde dráž než dražší od místního. Značně se liší i ceny za její položení.
Materiály různých výrobců není možné vzhledem k jejich odlišným vlastnostem i rozměrům kombinovat. Při nákupu krytiny musíme požadovat certifikát státní zkušebny pro použití v České republice, případně prohlášení o shodě. Realizaci střechy může provádět pouze firma, která je proškolená a evidovaná výrobcem krytiny. Pokud ji namontuje někdo jiný, těžko pak budeme u výrobce uplatňovat záruku.
Jakou střechu zvolit
Prvním kritériem při výběru střešní krytiny jsou místní zvyklosti, pořídit si například modrou betonovou krytinu ve vesnici s cihlově červenými taškami je nevkusné i neetické vůči okolí. Druhým kritériem je koncepce domu – ne každá krytina se dá použít kamkoli. Třetím by měly být finanční možnosti. Aby vhodnost střech nebyla posuzována jen z prvoplánově ekonomického hlediska, je nutno přihlédnout i k předpokládané životnosti střechy a ke zdánlivě nepodstatným doplňkům.
Například souvislé bednění, které vyžadují některé střechy, je výrazně dražší než střechy s laťováním. Instalaci může znatelně prodražit i příslušenství, tedy různé tvarované hromosvodní a odvětrávací tašky, distanční prvky vlnitých krytin či klempířské části. Nízká životnost některých střech jejich instalaci prodraží nejvíc, takže například střecha z rákosových došků, která zdánlivě patří k levnějším, je vzhledem ke své nízké životnosti nejdražší.
Nejlevněji přijdou obyčejné pálené či betonové tašky, tvarované střešní plechy bez posypu, šablony z hliníkového plechu nebo recyklovaného PVC. O něco dražší jsou šablony z pozinkovaného plechu, vlnité bitumenové desky, dvoudílné ražené pálené tašky, vláknocementové šablony, bobrovky, přírodní břidlice, PVC vlnité desky, trapézové plechy a šablony. Finančně nákladnější jsou asfaltové šindele, vlnité desky z PES, zinkotitanový a měděný plech, pozinkované pískované šablony a plechy s povrchem plastizol, či štípané šindele. Nejdráž přijdou šablony z měděného plechu, ručně štípané dřevěné šindele, některé asfaltované „šindele“ a rákosové došky.
Bez okapů není střecha kompletní
Žádná stavba se neobejde bez funkčního okapového sytému, které spolehlivě odvede veškerou vodu ze střechy do míst, kde nenapáchá škody na domě ani nebude obtěžovat jeho obyvatele. Okapový systém je vždy potřeba vhodně nadimenzovat, a to jak ve smyslu odvodu vody, tak únosnosti. Dalším důležitým parametrem je volba vhodného materiálu. Nabídka trhu je široká, je však potřeba se v ní zorientovat.
Kovové okapové systémy bez povrchové úpravy, zejména z mědi, titanzinku či nerezu, jsou velmi kvalitní, jejich cena je poměrně vysoká. Navíc zejména u mědi hrozí nebezpečí jejich odcizení. Plastové okapové systémy sice pořídíme levněji, mají však nižší životnost a jsou náchylné k poškození. Proto jsou naprosto nevhodné například do horských oblastí. Ideálním systémem výhodným poměrem kvality a ceny jsou ocelové pozinkované s povrchovou úpravou. Vyznačují se vysokou životností, minimálními nároky na údržbu a možností přizpůsobit barvu střeše či fasádě.
Aby systém dlouhodobě dokonale fungoval, je třeba dbát při jeho instalaci na některá základní pravidla. Okapy musí být umístěny pod spádnici střechy, aby je sjíždějící sníh zatěžoval co nejméně. Musí být zvolen správný typ a počet háků a v horských oblastech se jistě vyplatí osazení střechy systémem sněhových zábran.
Dispozice místností
Starý styl bydlení už nám nemusí vyhovovat, a tak dojde na přerozdělování místností. Příčky změníme snadno, ale o bourání nosných stěn se musíme nejprve poradit se stavebním inženýrem. I zdánlivé příčky se však mohou stát osudovými pro celý průběh rekonstrukce i pro lidi, kteří ji realizují. Obecně se totiž soudí, že stěna, která má jen čtrnáct centimetrů, bude jen příčka, takže když do ní prorazíme dveře, nic nám nehrozí. Jenže tomu tak být nemusí.
Velmi obezřetní musíme být, pokud rekonstruujeme byt v panelovém domě. Tam totiž i čtrnácticentimetrové zdi mohou být nosné. Hned se nemusí stát nic, třeba se jen objeví drobné trhliny v malbě. Nepříjemnost se však může projevit v budoucnu. Jakmile se podobných zásahů sejde v domě víc, konstrukce se začne pohybovat a může se i zřítit. A kdyby nastala nešťastná událost, jako je třeba výbuch plynu v některém z bytů, může spadnout celý dům.
Nebezpečné může být i vyřezávání drážek do panelů pro elektroinstalaci. Mohou tím být přerušeny ocelové výztuže v betonu, což je zvlášť nebezpečné u stropů. Panely jsou totiž sice tuhé, ale překvapivě křehké. Proto ani není vhodné používat při bourání sbíječky, které přenášejí chvění i do vzdálenějších oblastí. Navíc v České republice existuje 67 variant konstrukcí panelových domů a zatím neexistuje databáze, která by je podrobně popisovala. Jediná šance, jak se nesplést, je tedy posudek statika.
Vyzdíváme nové příčky
Při výběru materiálu je nutné vědět, jakou zátěž snese podlaha, jak silná by příčka měla být, aby splnila svůj účel, zda nám záleží na co nejlepší zvukové izolaci, kolik co stojí a které řemeslné práce budou zapotřebí. Pálené keramické příčkovky, tedy plné cihly nebo keramické tvárnice, sice nepodléhají zkáze, jsou pevné, odolné vůči nárazu a vydrží tak dlouho, jako celý dům. I zděná příčka však má své nevýhody. Poměrně dlouho vysychá, musí se omítat a při práci se nadělá hodně nepořádku.
Trh nabízí klasické materiály v různých variantách – příčkové cihelné bloky na pero a drážku, broušené zdivo pro přesné zdění tenkou vrstvou malty či zvukově izolační zdivo. Moderní příčkové zdivo si vystačí se sílou 14 až 20 centimetrů, dostatečnou pevnost a zvukovou izolaci zajistí vnitřní cementová či betonová výplň.
Pokud požadujeme opravdu mimořádný útlum hluku, můžeme zvolit materiály ještě o několik málo centimetrů širší. K dispozici jsou i materiály, zajišťující opravdu kvalitní tepelnou izolaci. Máme-li cihlový celý dům či byt, byla by škoda vzdát se právě u příček výhod keramického zdiva, tedy tepelné stability, akumulace tepla a prodyšnosti.
Přesnost a rychlost
Lehčí a praktičtější pro instalaci než keramická cihla je pórobeton. K dostání jsou přesné příčkovky čili tvárnice o sílách stěny 5 až 15 centimetrů, které k sobě přilepíme tenkou vrstvou malty, nebo příčkové dílce, vyrobené jako lehké prefabrikované panely na výšku stěny, které k sobě smontujeme. Snadno je můžeme provrtat nebo v nich vysekat otvory.
Příčkovky z pórobetonu tepelně izolují, v silnější zdi dokonce akumulují teplo. Jsou pevné v tlaku, odolávají požáru a dokážou se vypořádat s měnící se vlhkostí vzduchu v interiéru. Jejich zvuková izolace je téměř na úrovni kvalitní keramiky. Zeď omítneme sádrovou nebo sádrovápennou omítkou, případně ji obložíme sanitární keramikou, kterou můžeme lepit přímo na zeď. Velkou předností je, že příčky z tohoto materiálu můžeme kdykoliv snadno odstranit, rozhodně rychleji a čistěji, než kdybychom bourali cihlovou zeď.
Příčky lze také vyzdít z tvárnice z vylehčeného betonu, například ze skořepinových tvárnic nebo lehkého keramického betonu. Spoj na pero a drážku šetří maltu a snadno pak vysekáme drážky pro elektroinstalaci či jiné rozvody. Do hmoty lze zatlouci hřebík, dobře v ní ale drží i klasická hmoždinka s vrutem.
Rychle a bez malty
Do dřevostaveb jsou ideálním materiálem sádrovláknité desky, které zvýší požární odolnost objektu a vylepší zvukovou izolaci. Můžeme je použít i ve vlhkém prostředí a navíc akumulují teplo. Pro suchou a rychlou výstavbu příček jsou určeny sendvičové konstrukční a izolační panely. Jedná se o velkoformátové, snadno přestavitelné panely s tepelnou a zvukovou izolací, které jsou vkládány do systému ocelových profilů.
Nejjednodušší a nejrychlejší je tzv. suché stavění příček ze sádrokartonových desek. Vyrábějí se v základním provedení, s vyšší odolností vůči požáru, impregnované proti vlhkosti nebo akustické s úpravou omezující prostup hluku, případně kombinované. Sádrokartonovou desku tvoří jádro ze směsi sádry a rozvlákněného papíru či skelných vláken, které je oboustranně opláštěné speciálním papírovým kartonem. Podélné hrany jsou upraveny pro snadné tmelení. Desky lze montovat i ve více vrstvách.
Výměna oken
Okna jsou jedním ze stavebních prvků domu, který nejvíc ovlivňuje estetický charakter stavby, určuje kvalitu bydlení a zvyšuje hodnotu domu. Proto jsou na ně kladeny nejvyšší nároky a je nutné vybírat je na základě fundovaných informací. Nejčastějším důvodem bývá nejen fyzické opotřebení, ale zejména eliminace tepelných ztrát.
Moderní okenní systém musí splňovat tyto požadavky – tepelnou izolaci, snadnou manipulaci, ochranu před vloupáním, zvukovou izolaci, moderní design, zajištění infiltrace vzduchu a minimální údržbu. Přestože je každý dodavatel přesvědčen, že vyrábí, prodává a montuje ta nejlepší okna, rozdíly mezi výrobci se najdou. Rozhoduje především tradice, kterou má dodavatel za sebou, jaké používá technologie a výchozí materiály. Vybereme-li kvalitní výrobek, čeká nás ještě podstatná fáze – montáž. Je výhodné vybrat firmu s dlouhodobými zkušenostmi a požádat ji o předložení referenčních projektů. Neméně důležitá je i kvalita osazení okenního systému.
Velký problém může nastat, pokud s výměnou oken nebude zajištěna i úprava větrání. Když se pak venku ochladí na nulu či víc, začne se na dolní části skla kolem rámu srážet pára. Voda se objevuje i kolem okenních závěsů nebo celé spodní části rámu. Sražené kapky stékají, vytvářejí nevzhledné mapy na zdi, kaluže na parapetu a časem se objeví také plísně. Někdy nepomáhá ani častější větrání či mikroventilace. V domech s trámovými konstrukcemi navíc hrozí, že začnou uhnívat záhlaví trámů a strop či jiná konstrukce se může zřítit. U dřevěných oken může také dlouhodobé vystavení vlhkosti zkrátit životnost rámů.
Někdy jsou na vině špatně umístěné radiátory či přímotopy s malým výkonem, rosení mohou zvyšovat také interiérové horizontální žaluzie, které brání přístupu teplého vzduchu ke sklu. Hlavním úskalím často bývá nedostatečné větrání, chyba ale může být i přímo v oknech, pokud mají parametry horší, než udává norma, nebo byla špatně nainstalována.
Odborníci doporučují současně s výměnou oken nechat upravit i systém větrání v domě. Ideálně instalovat vzduchotechniku s nuceným větráním a případně i rekuperací tepla. Vysoká šance, že se okna rosit nebudou, je při výměně podle projektu, podepsaného autorizovaným inženýrem.
Funkční kabátek
Zateplení fasády domu přinese zásadní úsporu energií spojených jak s vytápěním, tak i s klimatizováním interiéru. Vhodným a správně provedeným zateplením můžeme docílit až třicetiprocentní úspory nákladů, což je při stále zvyšujících se cenách energií jistě nezanedbatelné. Zateplení můžeme provést dvěma způsoby, kontaktním nebo provětrávaným. Častěji používanou je kontaktní zateplení fasády z důvodu snazšího provedení samotného zateplení. Provětrávaná fasáda však dovolí domu lépe „dýchat“ a má o něco lepší zvukovou izolaci.
Při kontaktním zateplení je izolant, tedy minerální vata nebo pěnový polystyren, napevno přichycen přímo na stávající fasádu. Fasádní polystyren je levnější a snadněji se opracovává. Minerální vata zajistí lepší zvukovou izolaci a vyznačuje se větší protipožární odolností.
U zateplení způsobem provětrávané fasády je tepelně izolační materiál vkládán do připravených roštů. Rošt je předsazen proti zdi domu, čímž vznikne mezera, která zamezí pomocí proudění vzduchu vlhnutí stěn. Proto je tento druh zateplení doporučován u budov se zvýšenou vnitřní vlhkostí. Izolačním je minerální vata ve tvaru desek. Jako obložení se používají například OSB desky, které lze následně omítnout, nebo různé fasádní desky (betonové, keramické, kovové, atd.).
Zateplovací izolace se vkládá také pod střechu. U sedlových střech se většinou řeší upevněním izolačního materiálu mezi trámy a podbitím. Pokud máme plochou střechu, na první pohled se zdá nejjednodušším a nejúčinnějším řešením její izolace takzvaným foukáním, při němž se celulóza či skelná vlákna dostanou do každé dutiny. Nejen střechy, ale i stropy tak můžeme zateplit i bez stavebních úprav a izolace se dostane i do míst, které bychom jinak zateplovali jen velmi obtížně. Ne každá dutina je ale k vyplňování vhodná.
Problematické to může být u plochých střech složených ze dvou plášťů, které jsou odděleny vzduchovou mezerou. Dutina je ale mezi dvěma plášti záměrně. Slouží k odvětrání vodní páry, která prochází stropem z interiérů. Podle odborníků se v tomto prostoru nashromáždí během jediného roku litry vody, který je nutno odvést. Horní plášť se střešní krytinou bývá dřevěný, a když dutinu uzavřeme, přestane větrat, dřevo začne vlhnout a hnít. Kondenzovaná voda ze dřeva začne odkapávat i do izolace, čímž se sníží zateplovací schopnost. Proces pokračuje, až se horní dřevěná vrstva rozpadne.
Řešením je vyvarovat se hlavně této chyby. Buď musíme ponechat nutné větrání vzduchové mezery, nebo střechu nově navrhnout jako jednoplášťovou. Pokud už jsme se této chyby dopustili, bude nezbytné obrátit se na odborníky. Řešení existuje několik, například instalace parozábran. Izolaci ploché střechy v každém případě raději svěřme odborné firmě, která dobře propočítá všechny potřebné parametry a navrhne správné řešení.
Foukanou izolaci můžeme raději využít při izolování podlahy podkroví od spodní části domu. Její použítí je snadné, vytvoříme zkrátka o něco vyšší podlahu, kterou položíme na trámky, mezi které se nafouká izolace. Zajistíme si tak nejen tepelně izolační vrstvu od často nevytápěného podkroví, ale také dobré odhlučnění tam, kde podkrovní místnosti naopak využíváme.
Výběr barvy fasády má svá pravidla
Fasáda dotváří charakter domu, je výtvarným prvkem, musí ale také mít určité technické vlastnosti. Proto bychom měli věnovat náležitou pozornost výběru materiálů i barev. Barva by měla respektovat okolní krajinu i sousední domy. Pokud nechceme bílou, máme na výběr nepřeberný vzorník různých odstínů barev, nebo můžeme odstíny kombinovat. I když má většina nátěrů ochranu proti UV záření, na jižní a západní strany domu nejsou vhodné příliš syté odstíny, protože blednou rychleji.
Typ nátěru volíme podle toho, zda jako podklad slouží historická, starší nebo nová fasáda, omítka či zdivo. Na trhu objevíme několik desítek druhů a jejich variant, když si objednáme nátěrovou fasádní hmotu u specializovaných prodejců, nabídnou nám většinou akrylátovou, silikátovou či silikonovou.
Nejpoužívanější fasádní hmoty
Akrylátové hmoty jsou cenově dostupnější, snadno se s nimi pracuje, jsou stálobarevné, dobře propouštějí vlhkost a odpuzují vodu. Silikátové, někdy označované i jako minerální, jsou vhodné pro domy, u nichž majitelé bojují s vlhkostí. Výborně propouštějí vlhkost z podkladu do ovzduší, takže je lze nanášet na starší a sanační omítky, na minerální omítky, vápenopískové kamenivo nebo zdivo. Silikonové nátěry zase mají nejlepší samočisticí schopnost a odolávají nepříznivým vlivům počasí, Navíc jsou omyvatelné. Středně propouštějí vodní páry, ale výborně odpuzují vodu.
Jestliže chceme po letech změnit barvu fasády, dáváme při výběru pozor na to, aby vrchní odstín dobře přikryl spodní. Například přemalovat bílou barvou původně červený nátěr bude hodně složité. Než tedy nakoupíme barvy pro celou plochu, měli bychom překrývání nejdřív vyzkoušet na malém vzorku. Jiný problém může nastat při kombinování typů barev, rozhodně třeba nesmíme silikátovou barvou natírat akrylátovou. Silikátová totiž potřebuje proniknout do podkladu, což by přes původní akrylátovou barvu nemohla a brzy by opadala. Opačně to však udělat lze.
Efektní speciality
Opravdovým fasádním hitem jsou v současnosti dřevěné obklady. Dobře tepelně izolují, chrání dům před nepříznivými povětrnostními vlivy a stavbě dodávají na kráse. Málokdo si však obloží dřevem celý dům, zpravidla se omezí jen na určité části nebo jednotlivé obvodové zdi. K obkladům lze používat jak tuzemské dřeviny – smrk, modřín či borovici, tak cizokrajné, které jsou ovšem mnohem dražší. Používá se například cedr, teak, ipe, iroko či tatajuba.
Ke konečné úpravě fasád lze rovněž použít keramické nebo kamenné obklady. Dům pak vypadá opravdu zajímavě a materiály dodají stěnám dobré vlastnosti. Instalace takových obkladů je však v porovnání s klasickými fasádami velmi pracná. Fasádu můžeme vytvořit též z takzvaných lícových cihel.
Stále výrazněji se prosazují i plastové palubky, které vypadají jako dřevo, mohou ale imitovat i zdivo nebo kámen. Jejich výhodami jsou dlouhá životnost, nízká hmotnost a snadná údržba – co neumyje déšť, to zvládneme hadicí nebo tlakovou stříkačkou. Navíc se plasty snadno instalují, neboť jsou zpravidla vybaveny systémem pero-drážka. Tyto materiály můžeme použít k obložení celého domu, nebo třeba jenom na štít.
Účinné, pohodlné a ekonomické vytápění
Rekonstrukce je ideální příležitostí k úpravě či celkové změně vytápění. Moderní způsoby totiž nejen šetří naši kapsu, ale také životní prostředí, a navíc mají mnohem vyšší účinnost, tedy dávají při stejných nákladech více tepla. Během rekonstrukce můžeme třeba vyměnit kotel nebo instalovat podlahové topení.
Výhodou podlahového vytápění je rovnoměrné vyhřívání celého prostoru, tudíž teplotu vnímáme o 1 až 2 °C vyšší než při využití radiátorů. O rozmístění podlahového vytápění a intenzitě tepla rozhodujeme sami, a to v případě jeho elektrického i teplovodního typu. Teplovodní podlahové vytápění je vhodné pro větší prostory. Je tvořeno trubkami z pružných plastů, jimiž protéká ohřívaná voda. Soustava trubek leží na tepelné izolaci a zalévá se buď cementovou směsí, nebo se pokrývá lehkou deskou. Teplovodní podlahové vytápění lze efektivně propojit se zařízením na ohřev vody, například kotlem, a oběhovým čerpadlem. V otopné soustavě proudí voda relativně nízké teploty zhruba 40 °C, čímž snížíme spotřebu paliva zhruba o 5 až 15 procent.
Elektrické podlahové vytápění je z hlediska funkčnosti naprosto shodné s teplovodním a hodí se do objektů s nízkými tepelnými ztrátami. Výhodné je díky snadné instalaci, nízkým pořizovacím nákladům a velmi přesné regulaci. Podlahu lze elektřinou vytápět pomocí topných kabelů, topných rohoží a tenkými fóliemi. Kabely a rohože se po plošném zafixování zalévají podlahovým betonem nebo anhydritem. O ceně rozhoduje příkon na metr a to, zda se jedná o jednožilové či dvoužilové kabely.
Pod dlažbu se umísťují topné rohože, které tvoří topný kabel fixovaný na tkanině. Rohože jsou pokládány tzv. mokrým procesem do betonu, flexibilního lepicího tmelu nebo do samonivelační stěrky. Topné fólie se hodí pod laminátové a dřevěné plovoucí podlahy, a to do suchých konstrukcí. Jsou výborným řešením i při dodatečné instalaci podlahového vytápění pod koberce a PVC. Stěnové či stropní topení šetří místo a může se stát i zajímavou dekorací interiéru.
Pohodlné a výhřevné vytápění
Stále oblíbenějším řešením vytápění, které současně tvoří i dekorativní prvek interiéru, jsou krbová kamna. Dělí se na jednoplášťová a dvouplášťová. Jednoplášťovým se říká sálavá, protože předávají teplo okolnímu prostoru pouze sáláním, jak sklem, tak bočními stěnami. Jejich výhodou je rychlost zahřátí. Dvouplášťová kamna předávají teplo sáláním přes sklo a také konvekcí, tedy prouděním. Dokážou tudíž vyhřát nejen místnost, v níž jsou umístěna, ale i vedlejší prostory.
Plánujeme-li vytápění celého příbytku, zvolíme raději kamna s teplovodním výměníkem, která napojíme na rozvody topení. Z hlediska nákladů jsou výhodnější peletová kamna, jejichž výkon je srovnatelný například s tepelným čerpadlem. Navíc nám umožní opustit na delší dobu vytápěný objekt, aniž bychom se později vraceli do studených prostor. Automatické dávkování snadno a efektivně regulujeme nastavením potřebného množství přidávaného granulátu.
Téměř veškerou energii z paliva využije pro vytápění a ohřev vody kondenzační kotel, a ještě navíc ve srovnání s běžným kotlem má až o 30 procent nižší spotřebu. Při výběru konkrétního kotle je ale nezbytné poradit se s odborníkem, který vyhodnotí tepelné ztráty objektu a výkon kotle – důležitá je spodní hranice výkonu. Kondenzační kotle pracují s nižší teplotou vody v radiátorech, maximální účinnosti dosahují při teplotním spádu 55/35 °C. Tehdy fungují kondenzačně a dosahují úspor. Díky své technologii jsou šetrnější k životnímu prostředí než staré plynové kotle.
Tepelné čerpadlo odebírá tepelnou energii z okolí a přenáší ji do topného systému. Podle zdroje vstupní energie se dělí na několik typů, nejčastěji se setkáváme s kombinacemi země/voda, voda/voda a vzduch/voda. Při výběru tepelného čerpadla sledujeme tzv. topný faktor, který udává množství produkovaného tepla v porovnání k množství potřebné energie. Za efektivní se označuje čerpadlo s hodnotou topného faktoru 3 a více – ušetří dvě třetiny nákladů na vytápění ve srovnání s jinými systém). Domácnosti mají díky čerpadlu i levnější sazbu elektrické energie.
Solární systémy slouží k ohřevu teplé užitkové vody, ohřevy bazénů a doplňují i systémy pro přitápění. Kombinací sluneční energie a kondenzačního kotle můžeme ročně ušetřit až 60 procent spotřeby energie pro přípravu teplé vody. Spojení s elektrokotlem funguje podobně a vyplatí se, využíváme-li snížené sazby za elektřinu, tedy noční proud. Solární systém je možné propojit s tepelným čerpadlem. Pracuje kdykoli, ale na rozdíl od solárního systému potřebuje na každé 2 až 3 kW topného výkonu jeden jediný kilowatt elektrické energie.
Komín nesmíme přehlédnout
Základem kvalitního vytápění je bezpečný odvod spalin. Poškozený komín může být navíc zdrojem nebezpečných zplodin či dokonce požáru. Pokud nás odborník upozorní na nefunkčnost komína, je třeba brát ho vážně a opravu naplánovat. Nejpoužívanějším způsobem nutné úpravy nebo rekonstrukce je vložkování. Komínová vložka zamezí průsaku vlhkosti, vodních par a spalin skrz plášť komínového tělesa. Příkladem nežádoucího průniku spalin jsou dehtové skvrny, viditelné na omítce starších komínů.
Vložkování je nutné provést, pokud je komínový průduch ve špatném technickém stavu či neodpovídá předpisům, jeho průměr neodpovídá parametrům spotřebiče, přecházíme na jiné palivo, nebo je dokonce zápach spalin cítit v místnostech. Moderní spotřebič by ve starším zděném komínu bez keramické či ocelové vložky dříve či později stejně způsobil problém, protože v něm hoří palivo efektivněji a komínem odcházejí chladnější spaliny, které mohou v neprohřátém komínovém tělese kondenzovat. Výhodou je, že komín se vložkuje shora a bourací práce se provádějí jen v místě vyústění kouřovodu od spotřebiče do komína, kde se do vložky vsazuje tzv. T-díl, a u paty komínového tělesa kvůli montáži spodního zakončení vložky, které tvoří jímka na kondenzát a obslužná vymetací dvířka.
Díky moderní technologii lze u starého komínu také změnit jeho průměr frézováním. Odfrézovat lze až třetinu komínového zdiva. Větší průměry kouřovodů mívá též kotel na dřevoplyn, plynový kotel většího výkonu apod. Ovšem i v případě zachování průměru bývá potřeba frézovat, aby se do průduchu dala vložka zasunout. Výhodou je, že se stěny průduchu zbaví nánosu dehtu.
Nabídka komínových vložek je velká a stále se rozšiřuje. Existují vložky hliníkové, z nerezového plechu, keramické s vysokou životností, ale i plastové pro spaliny s teplotami do 120, 130, případně 160 °C. Dokladem technického vývoje jsou nafukovací komínové vložky, jejichž základem je plastová roura z umělé pryskyřice a skelných vláken, která se jako jeden díl vsune do komínového průduchu, nafoukne kompresorem a vytvrdí parou. Pevná, bezešvá trouba je konstruována pro spaliny s teplotami do 250 °C. Výběr typu a materiálu vložky mimo jiné ovlivňuje, zda je komínový průduch zcela rovný či z různých příčin uhnutý, jaká bude provozní teplota spalin, do jaké míry budou kondenzovat, zda odcházejí od spotřebiče podtlakem či přetlakem aj. Rozhodnutí, kterou vložku pořídit a proč, bychom měli nechat na odbornících.
Vnitřní instalace
Většinou je třeba vyměnit všechny rozvody. Vodovodní trubky bývají zarostlé, elektřina je vedena ve starých slabých drátech. Topení teče. Při přestavbě často měníme i kuchyňskou linku, přesouváme záchod nebo koupelnu, a tak se původní rozvody nacházejí úplně jinde, než bychom je potřebovali.
Nejprve provádíme opravu a výměnu zdravotně technických instalací, tedy vodovodu, kanalizace a rozvodu plynu. Elektrické rozvody přijdou na řadu až jako poslední, protože jsou flexibilnější, takže se snadněji vyhnou ostatním rozvodům. Základem úspěchu je promyšlený projekt, rozhodně tedy nebude od věci předem určit rozmístění zařízení kvůli vhodnému umístění světel, zásuvek a vypínačů. Použití původních drážek rozvodů je často nemožné, rychlým a praktickým řešením však může být uložení rozvodů do soklových plastových lišt, které jsou již k dostání v řadě variant a velmi estetickém provedení.
Text: Gabriela Koulová, foto. Shutterstock.com
